Stáda                        
Kam stáda koní pást se chodí
kde hříbě skáče vesele
tam radost se a láska rodí
tam nechybějí přátelé.

V ta místa žal jen zřídka vstoupí
zřídka se koně vracejí
kam lidé krutí, lidé hloupí
zlobu a zášť si zasejí.                
          

     Černý kůň

Kdybych byl pastevcem koní

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem

stal by se jednou snad divoucí div:

až hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,

koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,

stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,

i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,

vzkazují bratři tví, jako ty, pastevci koní,

u ohňů nočních, že přepad je veliký žel,

už ani nepějí, hlavy jen kloní,

budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí

na mne též padá velký žel,

už ani nezpívám, hlava se chýlí,

smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,

koníčku bílý …

Hřebec

Za hřmotou kopyt v bouřný cval

divoké stádo vyráží,

jak mocný vládce vpřed se hnal

jiskrné oči zaráží.

Srst jasným zlatem zpalne

a hříva v barvě mědi plá,

ohon v tom letu zavěje

a požár v srdci zanechá.

Když uzda uzda zkrotí divný běh

a sedlo na hřbet dopadne,

tu v očích bolest, smutek, strach,

avšak jiskra touhy nezhasne.

A znovu letí dálavou,

teď před sebou má překážky

a první k cíli dorazí

ten hřebec nezná porážky.

A znovu srdce hrdé plá

a znuvu duní bouřný cval,

teď jinde šťastnen vyhrává,

teď dostihových drah je král.

Hvězda

Nevěřila jsem na koňskou lásku,

nevěřila jsem na přítele,

který nevyzradí ani hlásku,

nevěřila jsme v hodného majitele...

To všechno jsem teď našla,

to všechno teď mám.

Za tím jsem si dalekou cestu prošla,

tomu koni teď všechnu svou lásku dám.

Můžu ti říct všechno,

ty to nikomu neřekneš,

ale snad víc než to,

se mi lílí,že mi se svým pohledem lásku pošleš.

Když tvá hlava se dotkne mého ramene,

snad je to láska,snad víc než to,

víme obě,že jsme v sobě našly přítele

a za to ti díky-Hvězdo!

Mirka

Bílý Mustang

Hříva bílá, vlající,

i ohon bíle vlál,

lovce za sebou mámící,

nikdo ho nedostal.

Měl bělosněžnou, hebkou srst,

oči jak modrý len,

i když své stádo vedl pást,

všech kovbojů byl sen.

Často ho laso svištící

o vlásek minulo jen

a on pak šťastně zářící,

jen vysmíval se všem.

Se smrtí často hrál

hru hazardní a zlou,

však zatím vyhrával

a stal se legendou.